Vznik plemene je opředen dlouholetým tajemstvím. Můžeme se pouze domnívat a spekulovat o možnostech vzniku a tak je každá z verzí o historii jakýmsi originálním výkladem toho, jak to autor - pisatel sám cítí.
I když se jedná o FCI neuznané a zcela nové plemeno, které se teprve rozvíjí a zdokonaluje, mají barevné verze boloňských psíčků za sebou již velmi dlouhá léta nesčetných pádů i vzestupů. Renezance bylo obdobím absolutní hojnosti a slávy všeho, co podporovala bohatá šlechta. Tisíce portrétů, malovaných těmi nejproslulejšími umělci, jako např. i Goya, dodnes ukazují celému světu to nejlepší ze slávy této doby. Ať již to byly klenoty, oděvy, vyumělkované tvářičky a samozřejmě i jejich neodmyslitelná ušlechtilá zvířata. Nezkrotní koně, ušlechtilí psi nebo exotické šelmy...
Královské stoly se prohýbaly pod tíhou lahodných mlsků a také královské dary v podobě movitých a též živých objektů, byly na denním pořádku. A tak se mnozí milovaní a maličcí psíčci šířili do celého světa. Ale nebyli to pouze bišonci, japan chin nebo boloňky...
Jsou známy, mino jiné, dvě téměř věrohodné verze vzniku barevného bolońského psíka. A sice jedna hovoří o tom, že v dávných dobách 11. až 14. stol., kdy o nějakém chovu s vymezenými podmínkami ještě nebylo ani vidu ani slechu, se občas setkali jedinci rozdílného plemene. Třeba maltezáčka a bišonka. Jejich nahodilí potomci se podobali větší či menší částí každému z rodičů. Pokud se setkali s nějakým barevným partnerem, byl to pravděpodobně první krok ke vzniku barevných variet, dříve jinak jedině bílé čisté rasy.
Velkou šancí pro vznik barevných odstínů též bylo období francouzské buržoazní revoluce. Tehdy byli šlechtici vyhnáni ze svého bohatství a s nimi i jejich oblíbené zvířecí hračky. Každý z nich se protloukal životem jak nejlépe dokázal. Někteří po ulicích jako tuláci a bezdomovci, někteří měli více pohodlí coby potulní kejklíři a cirkusoví umělci. Ale kde sehnat rovnoceného partnera pro žádostivou psí slečinku? Když nebyl žádný bílý po ruce, vzal za vděk i nějaký ten pes ne zrovna z královského paláce. A hle to byly barevné zázraky.
Druhá a též velice pravděpodobná verze začíná u pomyslných obdarování.
Mimo španělského krále Filipa II, který získal jakoby darem boloňské psíky to byla i carevna Kateřina Veliká (1729-1796), která je na mnohých obrazech se zvířaty. Milovala nejenom své hřebce, ale i psům se dostala obrovská čest, být na plátnech s jejími portréty. Cenné dary nesměly zaniknout a tak se psi množili. Ale i Rusko mělo své kruté epochy dějin. A tak výstřelem z Aurory se na dlouhá léta režim otočil. Z kruté vlády carů se stala ještě krutější vláda rudého lidu. Vznik socialismu tvrdě potíral buržoazní přežitky a tak zelenou měl pouze ten, kdo byl pro společnost užitečný. A to malý společenský psík skutečně nebyl. V okolí St. Peterburgu (Leningradu) se uchovalo malé množství psíčků, kteří se alespoň vzdáleně podobali boloňkám. Chyběli vhodní chovní jedinci. Import byl absolutně nemožný a tak se občas degenerující krev doplnila např. Jorkšírem, nebo Shih Tzu, kterých však také bylo v tehdejším Sovětském svazu pomálu.
Teprve po pádu komunismu se díky migraci začala dostávat nová krev i do postkomunistických zemí. A jak to bývá, odříkaného chleba, největší díl. Dnes jsou v Rusku ceněna a velmi oblíbená mnohá miniaturní plemena, která bylo zakázáno tolik let chovat. A jedním z nich je i Tsvetnaya - Cvetnaya bolonka. U nás je nazývána Barevným boloňským psíkem a ve světě známa jako Bolonais Color, Bolognese Color ...
